Teď už vážně, to co si teďka přečteš určitě nebude dobré jako od Shakespeara a ani tě to nepotěší jako od Domči, ale určitě to je z mého srdce, z nejhlubší části mého srdce.
Prvně bych tě chtěl poděkovat, za to že tu se mnou pořád jsi i přesto že jsem na tebe někdy hnusný a nepříjemný. Děkuji za to že mě chápeš víc než já sám sobě, že mě miluješ takového jaký jsem.
Je to osud, že jsme se potkali. Jsem vděčný Bohu, i když v něm nevěřím, za to že tě přivedl do mého života a ty jsi ji změnila, změnila si i pohled mých rodičů na náš vztah. Vidím v nás budoucnost, předtím jsem o tom pochyboval, ale po roce si jsem už 100% jistý. Proč? Protože pokaždé, když se cítím smutně, naštvaně, vesele mám to někomu říct a nemít strach, že si o mě bude myslet něco špatného. Když se cítím unaveně můžu se na někoho opřít a nechat svět za hlavou. Moje láska k tobě nikdy neklesne jenom poroste, i přestože mě někdy opravdu fakt štveš
Nakonec… všechno co chci je, abys mě držela pevně za ruku, slibme, že půjdeme spolu až na konci cesty, až nám srdce přestanou bít a nohy přestanou chodik, tak stále budeme spolu…